Den 13: Do Bulharska, k moři!

Oproti předchozím dnům, kdy jsme děti museli pomalu budit, aby se uráčily vstát alespoň v půl desátý, tak dneska, když chceme spát, dostáváme budíček v půl osmý – něco jako čtyři hodiny spánku po předchozím vyčerpávajícím dni, lahoda.

Místo pro přespání, které podle fotek a i v noci vypadalo celkem malebně, zas tak malebné nebylo. Sice u řeky, ale všude kolem hromada odpadnů a výkalů – naštěstí kozích. Nicméně ty lidi a jejich chování fakt nechápu. Ta příroda je neskutečně nádherná a oni tam udělají tohle..

S dětmi je stejně k nevydržení, řekli jsme jim, že jsme kousek od moře, tak dáváme rychlou sníďu a vyrážíme. Pravděpodobně nejdřívější odjezd za celou naši dovolenou.

Emmě není nějak dobře, tak se domlouváme, že vynecháme procházku po městě a pojedeme rovnou na pláž. Jenže jak najít pláž? Vzpomínáme si na našeho rumunského známého, který nás nejen že odrazoval od Bukurešti, ale taky od Constanty. Že tam je přelidněno a jsou tam jen letoviska. No, opět měl pravdu. Zkoušíme zoufalý čin – prostě vybíráme z mapy nějaké hezky vypadající místo a jedeme tam.

Přijíždíme na hotelové parkoviště, kde nás ihned po příjezdu “vítá” hlídač. Konverzace klasická: Já “Mluvíš anglicky?” Odpověď že trochu. Pak nerozumí většinou ani slovo. Asi se špatně ptám… Rukama-nohama se domlouváme: “Můžu tady zaparkovat na hodinku nebo dvě? Chceme se vykoupat a dát si jídlo.” Nejdřív to je problém, ale pak přijde otázka “Beer?” Odpovídám, že jasně! Parkuju, běžím do kufru pro jednu plechovku plzně a najednou vše jde.

Škoda, že pláž je hnusná, s řasami, moře ještě hnusnější a do toho začíná lejt. Trošičku nás to s Lůcou vyděsilo. Už pomalu vymýšlíme plán, jak dětem vysvětlujeme, že moře na naší dovče nebude a vracíme se do hor. Každopádně prcháme do auta. Hotelová restaurace je jen pro hosty (tentokrát opravdu) a v dešti se nám do města pěšky nechce, tak vyrážíme autem. Drahá plznička..

Přijíždíme k restauraci a tradičně problém zaparkovat. Ono s tím velkým autem se obecně neparkuje úplně lehce, ale tady, kde jsou jen hotelová parkoviště a na ulici zákaz zastavení (jak divné, na Rumunsko), je to ještě o něco složitější. Nicméně jsem se něco naučil, takže hledám hlídače, pro jistotu už rovnou vytahuju telefon s google translatorem a vysvětluju, že tady chci stát hodinu, že se chceme jen najíst. Musí se nechat, že Rumuni jsou opravdu ochotní. Tentokrát to nebylo ani za plzeň, možná by to bylo úplně zadarmo, já mu vnutil 5 LEI (cca 25kč).

Celekm dobře jsme se najedli a že vyrazíme na hranice. Došlo nám ale, že máme ještě nějakou zanedbatelnou hotovost, kterou se nám nechce měnit zpět. Hned vedle restaurace naštěstí byla tržnice, tak se šlo na nákupy. Nejdříve pantofle pro děti, protože jsme šikovně ty jejich někde po cestě zapomněli, ale pořád zůstává astronomických 17 LEI (85 Kč!). No nevěřili byste, jak dlouho naše děti dokáží procházet hračkářství a spekulovat, co by si teda koupily. Nakonec má Kryštof autíčko, Emma takovou tu “digihru” naplněnou vodou s kroužkama a oba po platíčku tetovaček. Slabá hodinka od opuštění restaurace.

Jedeme na hranice, které jsou asi 20min jízdy, přímo u moře. Mimochodem podle mapy to vypadá na nejvýchodnější hraniční přechod v EU, ale ověřené to nemám. Trochu s obavami, po zkušenosti z Maďarsé hranice, přijíždíme, jako třetí na řadu. Dvě auta před námi projedou hladce, “celník vypadá sympaticky,” říkáme si. Jenže na nás moc sympatický není. Bere si pasy, prochází je, když najednou vidí Emmu, která se na něj navíc směje z okýnka a on na ni “Hello Arabela”. Nechápeme. Pak se mě ptá, jestli znám Arabelu, tak potvrzuji, pak jestli i Rumburaka a už jsme prakticky nejlepší kámoši. Vyřídí to i s Bulharským kolegou, ještě se mi omlouvá, že to trvá tak dlouhou. A je to!

Odbočujeme na polňačku asi 300m od hranic a jedeme k moři. Má tu být vyhlášené místo na spaní a skutečně je. Co vidíme nám po zkušenosti z Constanty vyráží dech. Jako jo, není to egyptské moře s korály, ale oproti tomu hnusu vypadá fakt hezky. Navíc pláž, která je originálně písčitá, je spíš “mušličková” – je jich tam milion a děti jsou v sedmém nebi!

Přijeli jsme někdy mezi pátou a šestou, tedy možná nejdřívější příjezd ze všech – vidíme, jak je to to tu krásné ještě dnes a ne až zítra ráno. Zvládáme si v klidu ugrilovat večeři, pohrát si, děti uspat “už” v deset a já dopisuju krásně o půlnoci…

Původně jsme chtěli jen přespat a zítra vyrazit poprvé do kempu, někam k Varně, ale dost možná to přehodnotíme a zůstaneme tu na dvě noci. Že bychom si dali konečně i nějaký výlet na kole. Uvidíme zítra…