Den 18: Vydáváme se na cestu zpět

Tak se zase vracíme do starých kolejí. Snažíme se plánovat a to se nedaří. Dokonce nedáváme ani plány, které uděláme v rámci dne na ten daný den.. Zároveň jezdíme (a budeme jezdit) víc v autě, děti uspáváme za jízdy a přijíždíme na místo v noci úplně vyřízení.

Jenže zjistili jsme, že už se nám sakra krátí čas! Máme za sebou pátek a v úterý večer už musíme být doma (ve středu dopo vracíme auto). Autom nám říká, jestli to funguje, že jsme ujeli cca 2800km, přičemž motor běžel 57 hodin. No a před náma (spolu s “posledním” plánem na cestě) je cca 1600km, což Google říká, že se normálně jede 17 hodin (my jezdíme pomaleji). To všechno znamená, že už musíme začít celkem makat a víc jezdit. No a hlavně to znamená, že dnešním dnem jsme se místo vzdalování od domova začali vracet..

Ráno jsme se probudili klasicky v přírodě, asi 200m od pláže. A konečně to byla pláž, která stojí za řeč. Možná už máme snížený nároky, ale byla úžasná, moře bylo čistý, bez řas, takže se “dalo” šnorchlovat. Bohužel podmořský život je téměř nulový, ale děti to bavilo.

Hlavní plán dne byla návštěva mysu Emona s hezkým majákem. Původně že pojedeme na kole. Na pláži jsme strávili o dost dýl, než jsem čekal, takže jsme to změnili na to, že tam dojedeme autem. Někdy odpoledne, odhadem kolem šestý, jsme vyrazili na cestu. S Kryštofem furt vedeme debaty, jestli máme teréňák (říkám já) anebo obytku (říká Krýša). No tentokrát jsem musel sklopit uši a dát za pravdu Kryštofovi.

Poprvé jsme našli cestu, kterou jsme “nedokázali” vyjet – respektive kterou jsme odmítali jet. Desetiprocentní stoupání po kamenech a s dírama, kde na dvojku to nejelo a na jedničku hrabalo… Asi bysme se tam nějak vyškrábali, ale prostě jsme to vzdali..

Místo toho jsme si dali hezké městečko Nesebar s takovým polo-ostrůvkem, na kterém je staré město. Moc hezké, i za tmy. Kavárna na náměstí vedle zbytků starého chrámu, no romantika. Mimochodem asi je tam nějaká česká frakce, protože tam byly u sebe tři restaurace, kompletně obrandované Pilsner Urquell, jedna se jmenovala Praha, všude samé české nápisy, česká jídla. Ale tam jsme teda nešli.

Dobrodružství nastalo, když jsme přišli zpět na parkoviště. Kde normálně auta stojí příčně, jsme my stáli podélně (dle pokynů obsluhy) – jenže nejen, že nás auta obestavila jak zepředu, tak zezadu dost natěsno, ale zároveň se taxikář postavil i vedle nás podélně – byli jsme obestavěni ze třech stran a na zbývající čtvrté straně byl chodník. Parkoviště bylo totálně narvané a pravděpodobně si mysleli, že zůstáváme přes noc.

Nebudu to protahovat, zvládli jsme to vytočit na ten chodník, pak popojet sto metrů a vkroutit to zpět na parkoviště jednou mezerou mezi příčně zaparkovanými auty. Udělali jsme tam solidní divadlo, všichni dost koukali, ale zvládli jsme to – oba zpocení až na zadku (Lůca víc!)..

Pak už jsme vyrazili na cestu směr hory – tam na nás čeká poslední atrakce. Původně jsme chtěli jet co nejdál, ale mně za volantem padaly oči a oba jsme byli chcíplí. Dali jsme jen asi hodinu, zaparkovali u nějakého jezera a šli spát.

Rád bych napsal zítra, ale píšu to až po cestě (Lůca řídí, opět výměna za jízdy na dálnici) – tak tedy dnes, nás čeká co možná nejdelší přejezd z cca čtyřhodinové cesty. Sedm rilských jezer, která na nás čekají kousek pod Sofií. Snad budou stát za to.

Uvidíme, jak bude cesta ubíhat, jak to budou zvládat děti. Ideální by bylo dojet až na parkoviště k lanovce, ale to nevím, jestli dnes dáme. Podle toho, jak to půjde, budeme hledat po cestě nějakou zajímavost na její roztříštění a pak asi na noc dál…