Den 10: Salina Turda a bahenní koupel

Začínám si pomalu připadat jako celebrita. Nebo si tedy alespoň trochu představit, jak se cítí. Tolik pozitivních reakcí jsem opravdu nečekal (kdo jenom tuhle frázi používal?). Ne, dost srandy, musím říct, že mě to fakt motivuje psát dál. Kdybych nevěděl, kolik zítřejších snídaní tím “zkazím”, tak teď rozhodně nepíšu.

Dneska to ale bude krátký. Klasické plánovací okénko, musím vás zklamat, dneska jsme zvládli, co jsme naplánovali. Tedy ve zkratce – byli jsme v solném dole a přesunuli jsme se dál.

Akorát jsem si to představoval trochu jinak.

Ráno jsem se probudil a bylo mi fakt špatně. Jako kdybych se včera fakt hodně opil. Až na to, že jsem měl jedno pivo. Nicméně plán je plán a když jsme kvůli tomu jeli přes půlku Rumunska, tak si to přeci nenecháme ujít.

Lůca se šla s dětma koupat a vrátila se s vtipnou historkou – když jsou asi 50m od břehu, tak přijelo auto, že kterého vystoupili dva kluci, jeden celej černej, pokérovanej, tak se Lůca zděsila, že tam leží její batoh s telefonem a maká zpátky. Ach ty předsudky. Na břehu se ukáže, že pán není pokérovanej, ale je celej od bahna z nedalekých “bahenních lázní”. Dá se dokonce s Lůcou do řešči a jako vtipné zakončení téhle epizodky, když odjíždíme, tak běží k našemu autu a v ruce nese pytlík rajčat, že je to pro nás dárek, že jsou z jeho zahrádky, bio a prostě super! Vážně super byly.

Přijeli jsme na místo, kde byly tři velký parkoviště, totál natřískaný. “Hmm, sami tady asi nebudeme,” pochopili jsme. Vystáli jsme frontu na lístky, ty nebyly za úplně standardní rumunské ceny – 300 Kč na osobu, “tak snad to bude lepší, než včerejší hrad,” říkáme si.

A bylo! Nepamatuju si bohužel všechny technický detaily, ale člověk se dpstane cca 15 pater pod zem, kde je obrovská hala, ve které je třeba postavené ruské kolo nebo hřiště na minigolf. Zní to kýčovitě, ale vypadá to fakt stylově. Pak se dalo jít ještě cca jednou tolik dolu, kde byla další “hala” zatopena jezírkem, ve kterém se dalo jezdit na lodičkách. Lodičky jsme si odpustili, ale ta spodní část byla možná ještě impozantnější, než ta hlavní.

Škoda, že mi bylo tak blbě, jinak bych si to asi býval užil ještě víc. Ale i tak se mi (nám) to fakt líbilo!
Vyhodnotil jsem, že přesun v tomhle stavu nedám, tak jsme se vrátili k (solnému) jezírku, u kterého jsme v noci spali. Fakt divně to tam smrdělo a já mám podezření, že jsem se nějak otrávil tím, ale ostatní jsou naštěstí v pohodě – tak to tím asi nebude.

Já šel spát a Lůca s dětma vyrazila nejdřív do jezírka a pak do toho “bahniště” – nevím, jak jinak to nazvat, je to prostě místo, kde je hrozně moc přírodního bláta, kde hrozí, že člověk špatně šlápne a zapadne tam po krk a kde si lidi to bláto patlaj na sebe – nechutný..

Chtěl jsem vlastně, aby to dnes napsala Lůca, protože můj pohled na dnešek je vážně kromě dolu zúžen jen na pohled z okýnka na jezírko při občasném probuzení. Ale nechtěla, prý by to bylo nudné a přišli bychom o čtenáře. Tímhle to počítám dost zachraňuju..

Po hezkých čtyřech hodinkách spánku jsme se kolem osmé vypravili dál – přejeli jsme asi dvě hodiny a spát budeme u městečka Sighisoara – je to prý nejzachovalejší středověké městečko s krásným centrem, orlojem, hezkými uličkami a nevím, čím ještě. Tak snad to bude stát za to – ikdyž nejsme v horách..