Den 7: První jeskyně v Rumunsku

DOPLNĚNY FOTKY – Když jsem dva dny zpátky chválil ranní výhled na Balaton, tak jsem nevěděl, kde budeme spát dneska. Pohled z okna na horskou řeku, vodopád, jak se i k ní dostává slunce – to je fakt boží! Navíc děti spaly dlouho – Kryštof do půl desáté! Teď jsme teda zjistili, že je tady hodinový posun, takže jen do půl deváté, ale na psychiku to bylo fajn.

Po snídani jsme vyrazili na místo, odkud jsme měli jít k jeskyním. Jmenuje se Padis a je to solidní krpál s hromadou serpentin. Auto to kupodivu dávalo celkem v klidu. Uvidíme, co bude říkat na Trans Aplin, jestli tam pojedeme.

Dojeli jsme do takové osady, přesně takhle si představuju rumunské cikány z filmů. Trochu jsme se báli nechat tam auto, ale pak jsme viděli více dodávek, stanujících lidí a dokonce i jeden obytňák, tak jsme to riskli. Cesta byla z větší části z kopce a na začátek docela ubíhala.

Postupně se nám ukazovaly větší a větší krásy rumunské přírody – to jsem si fakt nedovedl ani představit, fakt nádhera! Nejde to ani dost dobře popsat, to člověk musí vidět, tak snad pak něco napoví fotky. Kombinace lesů, skal a přitom kupodivu velkého mnošství luk a jiné zeleně. Skrz to protéká neskutečně čistá řeka – prostě pecka!

Čím víc jsme se blížili k jeskyni, tím víc jsme potkávali udýchané a zničené lidi. Nechápali jsme a šli jsme dál. Když jsme došli k jeskyni na dohled, tak jsme zjistili, že jsme cca 150 výškových metrů nad ní a k ní dolu vede něco jako ferrata obtížnosti cca C. Akorát se to nejmenuje ferrata, takže tam chodí lidi bez vybavení. Většinou to s dětmi vzdávají, my tam samozřejmě jdeme. Kryštofa jsem nesl na zádech v manduce, Emík na sobě měla lezecký úvazek a Lůca ji jistila k lanu.

Nakonec jsme nešli k té vyhlášené Medvědí jeskyni, ale k nějaké, kterou nám včera doporučil jeden pár. Respektive doporučil nám tu cestu, o jeskyni nemluvil. My si v mapě našli, že by měla být průchozí, cca kilometr dlouhá, to nás lákalo. Tedy až na Lůcu, která se bojí netopýrů.

Když jsme došli k jeskyni, tak jsme potkali jednoho místního pána, který se s námi dal do řeči a řekl nám, že tímto směrem to v žádném případě projít nejde, když už, tak obráceně (tedy zdola nahoru), ale stejně ne takhle s dětmi. Uvěřili jsme mu, jen jsme se zašli podívat na kousek dovnitř a vydali se zpět. Tedy konkrétně na okružní cestu okolo toho druhého vchodu a pak směr do jiné vesnice.

Cesta vedla nejdříve hlubokým údolím, tam byl ten druhý vstup, pak se vydala opravdu prudce nahoru. Nastoupali jsme dobrých 200 výškových metrů a pak dál vedla cesta okolo nad tím údolím. Neskutečný pohled dolu – z výšek strach nemám, ale tady se mi úplně svíral žaludek – žádné zábradlí, nic – jen šílená výška a my u sebe dvě divoké děti..

Došli jsme do vesnice, kde jsme se občerstvili, Lůca s dětmmi zůstala a já že doběhnu pro auto.

Mimochodem – tak, jako jsem včera varoval Kryštofa, ať nestoupá na ten kluzký kámen, tak dneska mě přesvědčovala Emma, že přeskočí jeden spadlý kmen. Podotýkám, že v tu chvíli měla v nohách přes 10km v opravdu extrémně těžkém terénu. Šla suprově. No tedy ten kmen. Já ji přesvědčuju, že je fakt vysoko, že ho nepřeskočí a že si natluče kokos. Ona že ne, že kdyžtak skočí na něj. Já že ne, že se jí tam zaseknou nohy a půjde na čumák. Chvilku jsme se tak dohadovali, až se Emma odrazila a co? Zasekly se jí tam nohy a šla na čumák. Takže Už nemáme domláceného jen Kryštůfka, ale i Emíska. Konkrétně má odřené ramno, ruku, nohu..

Cesta pro auto nebyla nijak zajímavá, tři kilometry do celkem velkého kopce mě docela zničily. Předtím jsem nesl Kryštofa na zádech asi i víc, než půlku cesty. Ale zas to byl dobrý trénink. Auto bylo kupodivu na svém místě, kupodivu i kola na nosiči a vše ostatní, tak zbývalo jen dojet pro zbytek. Dolu serpentiny, v pohodě, ale pak odbočka do té vesničky, která vlastně není vesnička, ale spíš takový divoký kemp, kde je několik baráků s místními a okolo hromada lidí, ketří tu stanují, karavanují atd. – vše zadarmo, volně, na pohodu…

Cesta od hlavní sem měla být něco jako tři kilometry. Já nepřekročil rychlost 10km/h, po horší cestě jsem určitě nikdy nejel a doteď nechápu, jak jsem mohl neprorazit všechna kola. Jak už jsem napověděl, rozhodli jsme se tu na dnešní noc zůstat. Jen za doplňování vody se se mnou daly do řeči čtyři skupinky, všichni jsou neskutečně milí a komunikativní.

Navíc je to lokalitou dobré výchozí místo pro zítřejší výlet. Pán, o kterém jsem mluvil u dnešní jeskyně, nám doporučil na zítřek jeskyni jinou, která je prý pětrkát krásnější, než ta dnenší, dá se celá projít, uvnitř teče voda a už nevím, jaké, jaké další superlativy nám navyprávěl. Je to odtud fakt kousek, tak jsem zvědavý… Po jeskyni bychom se chtěli zas posunout kousek dál, k nějakému vyhlášenému solnému dolu, tak uvidíme..

P.S.: Ani tady není prakticky žádný signál. Fotky tak bohužel zatím nebudou, ikdyž jsou fakt super. Tady jde ale aspoň posílat text.. Každopádně nevím, jak to bude dál, tak je možné, že zas nějaký den nebude nic, ale píšu poctivě..