Den 6: Do Rumunska

DOPLNĚNY FOTKY – Po probuzení jsme zevlovali víc, než předchozí dny. Dopustili jsme vodu, vylili záchod, ten jsem navíc tak epesně propláchnul, že začalo fungovat čidlo míry naplnění. Úspěch! Navíc jsem se oholil, po týdnu jsem byl už fakt zarostlej. Znáte mě.. No prostě vydařená zastávka. Problém byl, že jsme nějak nevěděli, co dál…

Vzhledem k tomu, že doháním denní skluz, tak i tohle píšu na místě, kde není téměř žádný signál. Bude vůbec úspěch, jestli se mi podaří vystavit alespoň text, tak zatím bohužel bez fotek – přidám je zpětně a dám na začátek textu viditelný z úvodní stránky informaci. (Aktualizace – tak se nepovedlo ani vystavit text..)

Den předtím jsme sice u jezera dostali tip na město Debrecýn a především aquapark tam, ale do dalšího aquaparku (a hlavně města) se nám nějak nechtělo. Navíc děti byly v autě docela protivný, tak jsme jim “proti našim zásadám” pustili pohádky a rozhodli se, že prostě pojedeme. S Maďarskem jsme se rozloučili a vydali jsme se do Rumunska.

Abych udělal radost Honzovi, (zdravíím), tak jsem simuloval při jízdě únavu a přesvědčil jsem Lůcu, že řízení na chvilku vezme ona. Problém byl, že se Lůca odmítla rozjíždět (s manuální převodovkou) – naštěstí problémy jsou od toho, aby se řešily. Auto má tempomat, tedy o jednu starost (šlapání na pedál) míň a ve 120 není překvapivě tak složité se v té velké kabině vyměnit. Já si hezky na 40min chrupnul a Lůca nás dovezla na hranice.

Trochu překvapení bylo, že hranice furt stojí a dokonce že tam byla i menší fronta, jako že se kontroluje. My byli asi 5. v pořadí a po menší panice, že by se Lůca musela rozjíždět, jsme se vyměnili zpět po zastaveníve frontě. Asi nás neviděli, protože nás nechali projet. Ale teda pasy zkoumali dost pečlivě a i děti musely vylézt ze sedaček a jít se ukázat poctivé paní celnici.

Rumunsko “překvapivě” není moc hezké, tedy vesnice. Naopak příroda je fenomenální! Už jen kousek za hranicemi je všude okolo cest hromada zvířat a pohled na blížící se hory. To je náš cíl!

S malou zastávkou na zmrzlinu, která stála v přepočtu necelých 30kč a byla to největší zmrkzka, co jsme kdy měli, jsme dojeli na další místo pro nocleh. Odtud se zítra vydáme prozkoumávat nedaleké jeskyně. Je jich tu hned několik, nejznámější je ta, které se říká medvědí. (prý kvůli fosíliím medvědů – ne, že by tam byli teď.)

Jsme v horách u řeky, přímo z okna auta koukáme na malý vodopád, pod ním je laguna, kde nevystačí dospělý člověk – nádhera! Bohužel to trochu klouže. Děti si tam šly hrát, po chvilce křik a Kryštof, který naposledy rozseknutou bradu z poslední dovolené doléčil asi před týdnem, uklouznul a z brady mu teče krev. Naštěstí jen trošku, pohoda. Hlídala Lůca.

Pak šla vařit a hlídat jsem šel já. Klídek, koupačka, stavíme věže z oblázků a když děti ženu zpět na véču, Kryštofa vedu za ruku, protože už je celkem jetej. Jdeme okolo mokré/kluzké plošiny, vyhýbáme se jí a za ní ho na vteřinu pustím, abych mu vypláchnul kyblík od písku. Hned na mě volá “tatí, pojď se na něco podívat” a vstupuje na tu desku. Stihl jsem jen (byť dost důrazně) zakřičet “nelez tam, uklouzneš,” ale to už letěl a bohužel přímo na obličej.. Brada rázem není problém, protože si zvládl rozseknout obočí.

Zdravíme babičky. Fakt nejsme tak hrozní rodiče, jak vypadáme, opravdu! Prostě je to bourák a strašnej smolař.. Nebo nešika? Ale hlavně fakt drsňák!

Vyhodnotili jsme, že zážitek v podobě rumunských nemocnic si odpustíme a “zašijeme” sami mašličkami. Docela se to myslím povedlo a obočí se hojí celkem dobře. Boxeři by mohli vyprávět. Nebojte, pak přibude fotodokumentace.

Je překvapivě brzo, teprve třičtvrtě na deset. Mám dopsáno, tak si jdeme sednout k řece a z toho všeho tady se opít..

Aktualizace: Tak ani tady ten plán nevyšel. Já tajtrlíkoval hodinu kolem auta, hledal jsem signál, když jsem našel jedu čárku, tak jsem se snažil články odeslat a nebylo z toho nic. Ani články, ani pivo..

Kde jsme spali: