Den 1: Jak se nám hezky (ne)dařilo plánování

Říká se, že nic neudělá člověku takovou radost, jako neštěstí druhého. Mluvit o neštěstí by v našem případě samozřejmě nebylo na místě, ale ukázat, pro pobavení, jak efektivní (ne)jsme v plánování a jak nám vše hezky (ne)vychází, to musí člověka pobavit…

Tak tedy hezky popořadě.. Auto jsme měli vyzvedávat v 10:30, přestože jsme ráno nemohli dospat, tak jsme tam stejně byli v 11. Domů jsme dorazili kolem 12 a myslel jsem si, že máme předbaleno a třeba kolem druhý vyrazíme.

Plán z předchozího dne, že uděláme dětem na začátek radost a dáme si první den aquapark v Pasohlávkách, samozřejmě padnul. Nejspíš bychom nestihli ani otevírací dobu. Tak tedy upravený plán v čase odjezdu je, že dojedeme k nějakému hezkému lomu na jihu Moravy, vykoupeme se před spaním, pak znovu ráno a budeme pokračovat..

Je chvilku po 17h a my vyrážíme.

Po 15min cesty, jsme cca na Barranďáku – Emma: “Už tam budeme?”

Tahle otázka byla ještě párkrát zopakována, tak tedy další změna plánu. S koupáním nebudeme čekat 3 hodiny, ale dáme něco blíž a pak až dojedeme ke zmiňovanému lomu.

Volba padla na vodní nádrž Trnávka kousek od Humpolce. Lůca s oblibou říká, že je nejlepší navigátor, jakého mám, nejde samozřejmě nesouhlasit, ale občas by možná bylo lepší, dát to zcela bez navigace. Pak bych nejspíš nedojel do chatové oblasti, kde jsme rovnou otestovali, kam všude se to velké auto dokáže vejít, kam už se nevejde, na jak malém prostoru se dá otočit, když se mi opravdu, ale opravdu nechce couvat asi 3km do kopce tou úzkou uličkou.

Asistovalo u toho jen asi pět místních, naštěstí s vesměs dobrou náladou. Rady typu “To si musíš mnohem víc najet, ten dub v zatáčce ti fakt neuhne” od pána s půllitrem v ruce jsou přesně to, co člověk potřebuje slyšet.

Neuhnul. Naštěstí to nebylo potřeba. Na druhý pokus jsme už trefili místo, kde se vykoupat skutečně dalo. Dokonce jsme splnili i požadavek na písek na pláži.

Z koupání vyrážíme v krásných 20:30 s vidinou dvouhodinové cesty před námi. “Kryštof usne na 100% a Emma snad taky,” říkali jsme si. Jak že to je s těmi plány?

Cvak. O hodinu později jsme u Devíti křížů, Kryštof hystericky řve, že chce spát, ale že to v té sedačce nejde a prostě neusne. Na parkovišti u dálnice ho Lůca uspí v náručí, ale co teď s ním? Nee, rozhodně nebudeme vozit spící děti na posteli. Budeme spát u dálnice? Najdeme něco fakt poblíž. To byl plán.

Asi po 2km zkoušíme další super cestu v lese. “To se přece nemůže dál zužovat,” říkáme si. Může. Tentokrát už se couvání nevyhnu, navíc potmě. Pecka. Dětem spícím v postelích to naštěstí nevadí.

Pomocí speciální aplikace nacházíme dobré místo na přenocování cca 20min jízdy. Jedeme opatrně, ať se nic nestane a děti nevytřeseme z postelí. Doufám, že takhle jedeme naposledy. Opravdu.

Nocujeme na krásném místě, přímo pod rozhlednou Vl. Menšíka u jeho rodných Ivančic. Tak se alespoň něco povedlo. Plán na zítřek máme jediný, ráno přejedeme k tomu lomu, který má být fakt super a bude to už jenom kousek.

Na tomhle plánu se přeci nemůže nic pokazit…

Kde jsme spali: 49.1173978N, 16.4260817E