bockelman Normálně jsem se poprvé bál, že nebudu mít o čem psát. Rozhodli jsme se, že zůstaneme na stejném místě ještě jeden den, je to tu moc hezké, nejsou tu lidi, hezká pláž a celkem i moře. Do toho jsme se tedy hned po snídani vypravili.
Nafoukli jsme paddleboard, že půjdeme víc do hloubky. U pláže je voda zakalená a Emma strašně chce šnorchlovat. Já splnil svoji roli motoru, hlásím “vystupovat,” ale najednou se do vody nikomu nechce. Všichni z toho mají nějak respekt. Lůca to na mě zkouší, že prý ať to jdu prubnout já.. “To víš, že jo!” Nakonec se Lůca odváží, jednou rukou se přidržuje, ale je tam celá. Prý není nic vidět, až pak najednou “asi jsem viděla medúzu” a upaluje zpět na paddleboard.
Tím zajistila, že do vody nešla ani Emma. O Kryštofovi vůbec nemluvím. Nicméně udělali jsme si hezkou projížďku, na tom paddlu je to moc fajn. No a hledali jsme medúzy. Zjistili jsme že jich v tom moři fakt docela dost je. Není to tak hrozné, jak se v posledních týdnech psalo o Chorvatsku, ale mně to třeba stačí na to, abych tam za celou dovolenou nevlezl..
Navíc je problém, že jsme všichni zmlsaní čistotou vody a především šnorchlováním v Egyptě. Holt se tam budeme muset na podzim zas vypravit a tady se asi smíříme s bábovkama u břehu. Ostatně na pláži jsme pak strávili dost času, já si třeba potrénoval golfovou hru z písku.
Po obědě jsme vyrazili na kolo. Asi 5km daleko je kemp, tak jsme si řekli že zajedem na zmrzku. Cesta byla docela pekelná, hrozný díry a vyjetý koleje – Kryštof s tím docela bojoval, ale nakonec to ubojoval. Já asi zas přestanu s ochutnáváním místních piv a budu věrný klasice, protože místní Burgassko se fakt nedalo pít. Capuccinem z prášku to moc nevylepšili a vrcholem byla “divná” zmrzlina – tu jsem teda neochutnal, ale Emma ji nechtěla dojíst a zbytek vyhodila do koše – to je pro mě dostatečný důkaz, že ani nanuci nebudou úplně top. No uvidíme jinde, snad to byla jen divná restaurace.
Nicméně na pohled byla moc hezká, až překvapivě, protože kemp byl postavený odhadem tak před 50 lety a od té doby předpokládám nikdo na nic nesáhl. Takhle nějak vypadají kempy ve starých filmech, akorát tenhle byl ještě 50 let opotřebovaný.
Nejzajímavější z výletu tak byla cesta zpět. Hned při výjezdu z kempu totiž začalo pršet. My samozřejmě nebyli úplně připraveni, takže Kryštof se docela cukal, že prý zima a vítr a nožičky a nevím co. Ale vrcholem byla poslední třetina cesty, kdy byla cesta tak rozbahněná, že se nám na kola nabalily takové nánosy, že se jet doslova nedalo – kola už se nemohla točit, protože bahno neprojelo skrz vidlici. Nést to taky nešlo, protože kolo vážilo o deset kilo víc.
Zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný, že jo..
I tohle jsme dobojovali a o to větší sranda bylo následné mytí kol v moři. Z jinak celkem modrého moře jsme vyrobili hnědé – doufám, že to tam nebude ještě ráno.
Otázka ale je, jestli tu my ještě ráno budeme. Zítra vyrážíme do kempu, poprvé za dovolenou, tak jsem zvědavý, jaké to bude. Našli jsme nějaký, podle recenzí slušný, snad bude lepší, než ten dnešní. Nechceme hodnotit podle jedné, ne zrovna skvělé zkušenosti, ale zatím nás Bulharsko moc neoslovilo. Ale možná se prostě jen přesuneme od moře do vnitrozemí, do hor. Ale uvidíme, třeba to bude fajn..
