Den 12: Vodopád a Transfaragaš

AKTUALIZOVÁNO – Ranní probuzení bylo trochu divočejší. Foukal solidní vichr a s autem to slušně házelo.. Ale výhled, který jsme neviděli při příjezdu potmě, byl fantastický! Nijak zásadně jsme nespěchali, až začalo pršet. Trochu nám to zkazilo náladu, protože na tenhle den jsme se fakt těšili! Ale nestahujeme kalhoty, když brod je ještě daleko.

V plánu byl vodopád, tam se musí jít cca 1,5km do dost prudkýho kopce těžkým terénem, ale prý to stojí za to. Odpoledne se má počasí kazit ještě víc, tak zvažujeme, co a jak. Nakonec vyhrál vodopád s tím, že silnici za deště kdyžtak dáme a horskou túru holt vynecháme.

Rozhodovali jsme se tak dlouho, až se nad námi počasí smilovalo a začalo svítit sluníčko. Celou cestu k vodopádu bylo prakticky azuro a vodopád stojí fakt za to!! Děláme milion fotek, lezeme po skalách a pak dolu, že by přecijen mohlo vyjít hezké počasí alespoň na část cesty.

Mimochodem, stala se nám zajímavá věc – zatím jsem to nestudoval, tak nevím, jestli jde o nějaký testovací provoz nebo místní specialitu, nicméně nikdy jsem to neviděl a od rána nám naprosto zběsile vyzváněly telefony, nešlo to nijak vypnout, ikdyž byly vyonuté zvuky, tak telefon opravdu hlasitě řval – že prý megavýstraha, že hrozí zhoršení počasí. Za pár minut zase, že silný vítr. Pak zas déšť. Tahle se to opakovalo furt dokola, chvílemi to bylo trochu otravné nevím, jestli bylo fakt tolik výstrah nebo to měli rozbité, ale za ten den jich přišlo asi padesát. Nutno podotknout, že počasí se honilo solidně…

Pak přišla hlavní část cesty – jízda autem! Nevím, jestli je pojmenování správné, protože jsme zastavovali tak často na kochačku, že jsme byli víc venku než uvnitř. Ta cesta byla úchvatná! Fakt jsem nikdy neviděl silnici, která by se téhle jen přiblížila. Ani provoz nebyl prakticky žádný (zvlášť na to, že byl víkend). Fakt jsme byli unešeni a označení “jedna z nejmalebnějších silnic na světě” citované v minulém díle je rozhodně oprávněné!

Nahoře jsme chvilku zvažovali, jestli zkusit tu túru. Dokonce jsme se na ni vydali, ale terén byl naprosto neschůdný, vycházelo to na více než 40% stoupání, s dětmi nemožné. Navíc začínalo pršet. Jeli jsme tedy dolu naprosto naplněni s jediným hlodáním tam někde vzadu – neviděli jsme medvěda..

O to větší překvapení bylo, když za pár minut přišla na telefon další výstraha – “spatřen medvěd, vyhněte se oblasti, zůstaňte uvnitř!” – Už jsme byli docela dole, ale přemýšlíme, jestli se nevrátit, fakt ho chceme vidět. Nakonec se rozhodujeme, že ne, už jsme u přehrady, kde se chceme smočit, najíst a pokračovat. Pak si přečteme zprávu o medvědovi pořádně a vidíme, že medvěd nebyl spatřen nahoře, ale dole, právě v oblasti přehrady!

Rázem začínám být trochu ve stresu. Najednou už ho tak moc spatřit neptřebuju – nahoře to měl být “žebrající” medvěd u krajnice a my v autě. Ale tady se mi všichni vysmívají a jdou se koupat do přehrady. Já se furt rozhlížím kolem. Alespoň jsem je přesvědčil, že fakt nebudeme grilovat voňavý maso venku a uděláme si špagety vevnitř!

No hele, nakonec teda jako nepřišel, ale musím říct, že to bylo fakt nepříjemný, řekněme podobný pocit, jako když mám vlézt do moře, kde (samozřejmě) zabíjí žraloci..

Po večeři, někdy kolem deváté, padlo zásadní rozhodnutí – jedeme, jak nejdál dokážeme, ať jsme co nejdřív u moře. V Rumunsku už nemáme žádný plán, tak není na co čekat.

Tak jako tak jsme museli k Bukurešti. Původně jsme chtěli jet od ní na jih a překročit hranice tam. Pak projet Bulharskem k moři. Nicméně se ukázalo, že podstatně bližší moře je v Rumunsku, takže Bukureští nakonec projíždíme – i kolem půlnoci je celkem hustý provoz a míříme na Constantu – tam je moře. Zjišťujeme, že nemáme kde spát, tak jedeme dál a dál, až je z toho pětihodinová cesta a končíme kolem půl třetí ráno asi 60km před Constantou.

Zítra už to tedy bude jen kousíček.